Penzion Na konci - Oficiální stránky penzionu v obci Tisá, romantické krajině Labských skal

Deutsche Vesrion English version Penzion Na konci - Oficiální stránky penzionu v obci Tisá

Turistika - Zajímavosti kolem nás

 

Děčínský Sněžník

Rozhledna Sněžník Část Sněžník (588 m n. m.) je vyhledávaným místem pro turisty a sportovce.
Pro návštěvníky jsou připraveny značené turistické a cyklistické cesty, v zimním období síť udržovaných běžeckých tratí.
Je zde celoročně otevřena hraniční turistická stezka pro pěší, cyklisty a vozíčkáře do sousedního Saska (obec Rosenthal - Bielatal, dále směr Königstein nebo Pirna, Drážďany).
Upozornění ! Při využití této stezky pro výlet do Německa je nutno splňovat veškeré náležitosti k návštěvě cizího státu, tj. mít u sebe platný cestovní pas!

- Po značených cestách se lze dostat na Děčínský Sněžník (723 m n. m. ), na jehož vrcholu je postavena rozhledna. Z nejznámějších míst, která lze spatřit, uvádíme Milešovku, Bezděz, Ještěd, Krkonoše, pevnost Königstein a věže drážďanských kostelů.
- U rozhledny je k dispozici občerstvení.
- Vzdálenost z obce pro pěší je 1,5 - 2 km, převýšení 135 m.

Provozní doba denně:
- duben - říjen ve dnech:
* pondělí - pátek od 10.00 do 17.00 hod.
* soboty, neděle, svátky od 9.00 do 17.00 hod.

- listopad - březen s ohledem na klimatické podmínky:
* ve dnech pondělí - pátek od 11.00 do 17.00 hod.
* soboty, neděle, svátky od 10.00 do 17.00 hod

Vstupné: dospělí a důchodci / 20,- Kč, deti 6-15let / 5,- Kč

Upozornění ! Na Děčínský Sněžník je vjezd motorovým vozidlům zakázán!
Povolení k vjezdu vydává pro mimořádné účely Lesní správa Děčín, Sládkova 2, tel.: 412 510 449, 510 450 !

Naše největší stolová hora
Rozhledna Sněžník Vrcholová plošina Sněžníku je také jedním z nejčastějších turistických cílů, a to už od roku 1864. K její proslulosti však přispěly okolnosti zcela neturistické. V polovině 19.století probíhala v celém Rakousko-Uhersku velká zeměměřická akce - mocnářství chtělo vědět, jak velké vlastně je, a tak bylo celé území rozděleno do trojúhelníků, takzvané triangulační sítě, a celé bylo zaměřeno. Opěrnými body zeměměřičů byly terénní vyvýšeniny, na nichž majitelé pozemku byly povinni postavit dodnes známé triangulační věže, které nejprve posloužily zeměměřičům a pak byly po celé následující století využívány jako provizorní rozhledny.Jeden z těchto opěrných bodů měl stát i na vrcholu Děčínského Sněžníku. Majitel zdejšího panství, František Antonín Thun, však pojal svou povinnost velkoryse a místo jednoduchého, z klád ztlučeného výhledu se rozhodl pro vybudování skutečné kamenné věže, která by sloužila jako rozhledna celým generacím.Její stavbu zadal tenkrát známému drážďanskému architektu Hänelovi, který navrhl tubusovitou, 33 m vysokou věž zbudovanou z pískovcových kvádrů. Svým zubatým horním ochozem a několika dalšími ozdobnými kamenným prvky vzdávala rozhledna hold anglické alžbětinské době. Zeměměřické úsilí sice na čas pozastavila prusko -rakouská válka, ale po vyjasnění vzájemných mocenských nároků vyměřování pokračovalo dál. Roku 1864 byla rozhledna zpřístupněna veřejnosti. Zájem o jedinečný výhled byl tak velký, že už příštího roku prosperoval hostinec a později k němu přibyla i turistická chata s noclehárnou.

Tradici cyklistických výjezdů na Děčínský ( Vysoký) Sněžník zahájili Sasové z Drážďan, kteří roku 1883 jako první přijeli až k rozhledně na kolech. Tehdejší velocipedy se dnešním horským kolům podobaly pramálo, ale přesto tradice podpořená cyklistickými stezkami trvá až do současnosti.

Stolová hora a její budovy poctivě sloužily výletníkům po sto let. V 70.-80. letech minulého století však neudržované objekty zchátraly natolik, že turistická chata byla stržena a rozpadající se rozhledna začínaly být životu nebezpečná. Proto byla uzavřena. Až po roce 1992 ji náročné opravy zase vrátily původnímu účelu. Jedinečné výhody z Děčínského Sněžníku však nenabízí jen kamenná rozhledna. Na východním okraji stolové hory trří nad turistickou pěšinou skalní ostroh, známý jako Koňská hlava ( 668 m). Odtud je krásný na německou pískovcovou krajinu s dominantními horami Grosser Zchirnstein, Königstein a Lilienstein. Třetí známá vyhlídka , známá vyhlídka, zvaná Drážďanská, leží na západním okraji plošiny a je obrácena do Saska. Odtud lze při pěkném počasí dokonce vidět i věže Drážďan, vzdálených vzdušnou čarou asi 50 km.

Hora tak nápadná jako Sněžník nemohla uniknout ani lidové fantazii, která stvořila pro Sněžník několik místních legend. Nejznámější je pověst o pokladu ukrytém ve skalách pod stolovou horou. Jestli je to poklad Leduquinův, spojený původně s Tiskými stěnami, nebo poklad někoho jiného, těžko říci, ale věří se, že každý rok o svatojánské noci se skály otvírají a nabízejí své poklady. Takové štěstí potkalo jednu chudou ženu, která tudy šla s dítětem v náručí. Když spatřila bohatství v nitru hory, omámená hamižností vynášela drahocennosti ven a dítě nechala hrát si u hromady klenotů. Když opět opustila kamennou sluj, hora se za ní s rachotem zavřela a dítě zůstalo uvnitř, kde však čas plyne pomaleji než venku. A tak po roce usoužená žena opět čekala, až se skála otevře, a v ní našla své dítě, pro které byl rok jako pouhá hodina. Tentokrát matka na poklad ani nepohlédla a odnesla si jen své dítě, protože pochopila, že to je její poklad největší.

Bez happy endu však zůstaly osudy švédských vojáků, kteří zde padli při bojích třicetileté války. Jejich opuštěný, zarostlý vojenský hřbitov je mementem, které lidstvo, bohužel, ještě nikdy nevyslyšelo.

Sněžnické polesí je zalesněné svažité území lehce ukloněné od stolové hory na sever. Světlý smíšený les je celý protkaný cestami a silnicemi, které turistu, cyklistu i motoristu dovedou k několika místním zajímavostem. Na křižovatce cest pod Spálenou pasekou se můžeme vydat buď podél Bělského potoka k jihu a zakrátko nás mile překvapí malebné Vlčí jezero.. Klidnou vodní hladinu vyhledávají vodní ptáci a břehy porůstá světlý březový háj. Za teplých letních dnů bývá lesní jezero obležené výletníky z Děčína a na vykoupání se tu často zastaví i celé turistické výpravy. Jiným romantickým zákoutím je Kristin Hrádek, k němuž vede lesní silnice od rozcestí přes Hrádecké louky.Kvalitní pohostinství a stylově zařízené restaurační prostory potěší každého, kdo si rád dopřeje po celodenní túře něco dobrého.

Ubytování však také můžeme najít ve dvou lesních vesnicích nebo spíš osadách, které už v 17.století založili majitelé panství Thunové pro své lesní dělníky.První z nich je obec Sněžník, založená roku 1653, která má dokonce barokně upravenou kapli. V současné době většina původních i nových chalup slouží rekreačním účelům a pro turisty "bezdomovce"je k dispozici několik hotelů.Druhá obec, zvaná Ostrov leží těsně u německých hranic, v údolí potoka Bělá. Její lidové stavby, napůl ze dřeva a napůl z kamene, soutěží malebností své architektury s pískovcovým skalním městečkem Ostrovské skály, jejichž štíhlé skalní věže jako alej menhirů doprovázejí potok dál po svahu až do Saska, kde Bělá vymílá velice malebné pískovcové údolí Biela Tal.

Skalní věže na obou stranách státní hranice jsou vyhlášenými horolezeckými terény.Pod jihozápadním okrajem Sněžnického polesí, ve zlomové stěně, leží nejmalebnější skalní město Děčínských stěn,jemuž dala jméno vesnice Tisá.



Zřícenina hradu Blansko

Zřícenina hradu Blansko Blansko, jeho původní jméno bylo Blankenstein a poprvé je připomínán jako majetek Václava z Vartemberka na Děčíně. Jde o pozdně gotickou stavbu s výraznými, na tehdejší dobu vysoce moderními prvky opevnění. Hrad ve tvaru protáhlého osmiúhelníku byl ze všech stran uzavřen vysokou, 2 m silnou zdí bez střílen a dnes i bez ochozů. Na severovýchodním nároží se tyčí zbytky půlválcové, dovnitř otevřené bašty. Druhá taková bašta stávala na jihovýchodě nad vstupní branou. Obě bašty umožňovaly svou konstrukcí boční palbu k ochraně hradebních zdí a střežili cestu na hrad, která se pod nimi vinula z podhradí podél strmých čedičových útesů. Mezi baštami stával hlavní obytný palác, pravděpodobně o třech místnostech. Další obytné stavení bylo postaveno u severní hradby. Na západě jsou patrné zbytky čtverhranné věžičky s vchodem k podzemní studni. Dnešní vstup do hradu není původní. Ten byl jižněji přes vyzděný příkop s padacím mostem. Hrad v držení Vartemberků je připomínán i v souvislosti s bitvou "Na běhání". Často pak měnil majitele a byl předmětem mnoha sporů. V roce 1527 jej získávají rytíři z Bünau a o sto let později tyrolští Thunové. Po 30-ti leté válce hrad jako pevnost ztrácí na významu, dále slouží jen jako skladiště a vězení, ale postupně chátrá a pustne. Na konci 19. století v období počátků turistiky a v letech II. světové války utrpěl jako stavební památka nenahraditelné škody. Z iniciativy turistického spolku byl neodborně přestavován. Stržena byla jihovýchodní bašta, prolomen dnešní vchod a uzavřen slabší příčnou zdí s bránou. Ta se později zřítila. Ze zbytků paláce byla vystavěna podklenutá vyhlídková plošina. Pod hradem u skupiny letitých lip se zachovalo výrazné stavení starého šenku, ve kterém se konával hrdelní soud před exekucí na blízkém Šibeničním vrchu. Dobře udržovaný objekt patří patrně k nejstarším hrázděným stavbám v celém Českém středohoří. Nedaleko ležící malá osada Blansko vznikla až po parcelaci panského dvora v roce 1794. V letech 1850-1950 byla osadou obce Mirkov a dnes administrativně patří k Povrlům. Farnost Mojžíř.

Hradní kaple - byla postavena před rokem 1634, kdy byl hrad ještě osídlen císařským vojskem. Zpustla společně s hradem.


Pověst kolem hradu Blanska a jeho pánů

Nad malou osadou Blanskem, nedaleko obce Ryjice se vypíná mezi statnými duby a buky zřícenina hradu Blanska. V dřívějších dobách se mu také říkalo Blankenštejn.

Hrad to byl v minulosti velmi znamenitý. Rozhlížel se pyšně nad malebnou, ale i divokou krajinou. Chránily ho mohutné hradní zdi na vysoké skále, bašta, kamenná brána, nechyběl ani padací most. Na nádvoří zvonily podkovy ušlechtilých koní pánů Blanska. Vznešeně zní jejich jména. Václav z Vartenberka, Albrecht Šenk z Landsberka, Jan z Vartenberka a ještě mnoho jiných udatných rytířů.

Avšak jak čas plynul, noví majitelé hrad přestali udržovat. Přestěhovali se totiž do pohodlnějších zámků, jak tomu velel mrav a doba. Blankenštejn pak pomalu pustnul a chátral.

A právě toho využil zlý a loupeživý rytíř Hendrych. Usídlil se zde i se svou černou družinou. Podnikal výpravy do širého okolí hradu. Všechno živé se před násilníky a zloději třáslo. Po dlouhá léta sužoval Mírkovské, Ryjické, Žežické, Neštěmické, Dobětické. Proto také začali obléhat Blansko císařští vojáci. Trvalo dlouho, než hrad dobyli a loupežníky přemohli. Nakonec se jim to však podařilo. Zajali Hendrycha. Čekal ho soud a zasloužený trest. Připadl mu ten nejtvrdší. Měla mu být sťata hlava. Všichni lidé si oddechli. Samozřejmě si nemohli nechat ujít tu podívanou. Přestože se poprava konala za ukrutného mrazu, jaký dlouho nikdo nepamatoval, sešlo se zvědavců nepočítaně.

Když na místo popravy, na popravčím vrchu Větruši, přivedli trestance, jako poslední přijel mistr popravčí, litoměřický kat i se svými pomocníky. Všem byla v tom třeskutém mrazu zima. Není tedy divu, že kat chtěl mít svou povinnost rychle splněnu. Za nesmlouvavého znění bubnů si nasadil svou červenou katovskou kapuci, vší silou se rozmáchl a ostrou těžkou sekyrou jednou ranou sťal hlavu zlého rytíře Hendrycha.

Ale co to? Všichni zvědavci úžasem oněměli. Místo toho, aby se lapkova hlava kutálela ze špalku dolů, zůstala sedět na jeho krku. Jak tolik urputně mrzlo, odsouzencova hlava prostě přimrzla.

To se ještě nestalo. Podle práva byl nyní Hendrych, loupeživý rytíř z Blankenštejna, volný. Vstal v plné síle a než se kdo nadál, byl ten tam. I se svými kumpány vyrazil do nedaleké krčmy, aby znovuzrození řádně zapil.

Hospodskému kázal donést to nejlepší víno. Než však šenkýř mohl splnit jejich přání, stalo se něco nečekaného. V teple šenku rytířova rána na krku rozmrzla, hlava se skutálela pod stůl a jeho tělo bezvládně kleslo na podlahu.

Po téhle strašné příhodě se lapkové rozutíkali, až se jim za patami prášilo. Jak se v kraji hradu Blanska objevili, tak také zmizeli. Lidičky z okolních vesnic si mohli oddechnout.